rešerše webu







›› Začátek článku

Tintin v podání Stevena Spielberga a nových technologií

Režisér Spielberg se s Tintinem setkal prvně v době, když začátkem osmdesátých let pracovat na filmu Dobyvatelé ztracené archy. O námět už tehdy projevil velký zájem. S představou, že půjde o jakéhosi Indiana Jonese pro děti, začal pracovat na scénáři. Pak se to ale celé zamotalo, takže ke skutečné realizaci došlo až za úplně jiných podmínek o téměř třicet let později.





Tintinova dobrodružství jsou nakonec natočena podle úplně jiného scénáře a také technogicky úplně jinak, než jak by tomu bylo v osmdesátých letech. Z technického hlediska jsou klíčové dva  prvky: Motion capture a 3D technologie. Při využití motion capture je nahráván pohyb a gesta skutečných herců. Následně je materiál předeven do digitálního módu a vizuálně je doupravován. Tintina a další postavy Spielbergova filmu tak sice hrají skuteční herci, na plátně však vidíme pouze jejich pohyby, případně mimiku. Ostatní vizuální prvky jsou upraveny do stylu blízkého Hergého ilustracím. Obavy skalních fanoušků, „že to celé bude vypadat úplně jinak, než jejich oblíbený komiks“ se tedy nenaplnily. Po celý film je atmosféra třicátých či čtyřicátých let 20. století pro diváka udržována jedinečným způsobem. Technologie motion capture v tomto ohledu filmu rozhodně prospěla.

3D technologie má značné limity

Složitější je to s 3D technologií. Ta je v posledních letech samozřejmě velice módní, ovšem se vším, co k módním vlnám patří. Nepohodlné 3D brýle lze na nose ještě ustát. Co ale vadí obecně – a průběžně zjišťuji, že nejen mě – je například celkově ztmavený obraz filmu, který brýle způsobují.

U Tintinova dobrodružství to platí dvojnásob. Řada scén se odehrává v noci nebo v šeru, jedna sekvence rychle následuje další, takže jednotlivé pohyby budete s 3D brýlemi chytat jen obtížně. Pokud tedy mohu doporučit, dejte při návštěvě Tintinova dobrodružství přednost klasickému formátu. O nic podstatného ochuzeni nebudete.

Přeci jenom Indiana Jones?

Scénáristé do příběhu filmu zakomponovali hned tři původní Hergého komiksy, a sice příhody: Krab se zlatými klepety (1941), Tajemství Jednorožce (1943) a Poklad Rudého Raubíře (1944). Výsledkem je zcela nový barvitý a dějem nabitý příběh, který v mnoha okamžicích skutečně může být vnímán jako jakýsi Indiana Jonesem pro děti.

Dějová zápletka pohltí diváka od samého počátku. Kombinuje detektivku, námořní dobrodružství, napětí a sympaticky průběžně předhazuje humorné sekvence. Interakce Tintina s Filutou či kapitánem Haddockem, popletení detektivové Kadlec a Tkadlec a spousta zběsilých honiček poskytují úžasnou kombinaci energie a nepředstírané hravosti. Celý film samozřejmě provází skvělá hudba Johna Williamse.

Film jako celek je v podstatě jednou velkou vypravěčskou smrští. Divák má stále co sledovat. Jen v několika málo místech je střihových a pohybových turbulencí trochu moc. Rychlost pohybu, ostrý střih sekvencí a četnost na sebe navazujících situací v několika místech trochu unavují, takže jsou spíš na škodu vyprávění.

Prvním takovým místem jsou zběsile rychlé úvodní titulky, trochu připomínající Spielbergovu akční komedii Chyť mě, když to dokážeš (2002). – Osobně jsem nestačil vnímat úprky herců ani číst titulky. Druhým, poněkud úmorně akčním místem je závěrečná honička v Maroku, byť možná právě v ní je Tintin nejindiánovštější. Krácení by prospělo i scéně s bitvou nákladních jeřábů v závěru. Zde však nikoli pro rychlý střih, ale pro obsahovou vyprázdněnost.

Steven Spielberg nabízí skvělou rodinou podívanou. Vtipnou, napínavou, bez vulgarismů a násilí. Po shlédnutí filmového představení nelze pochybovat, že sám režisér si Tintina zamiloval a natáčení si zjevně užíval.

›› Začátek článku