rešerše webu







›› Začátek článku

Paralelní život Sugar Mena v Jihoafrické republice

Pátrání po Sugar Manovi režiséra Malika Bendjelloula po celou dobu sleduje Rodriguezovu cestu z jihoafrické perspektivy, což má poměrně zásadní příčinu. Byť totiž u USA propadl, v JAR začala jeho debutové LP Cold Fact žít svým vlastním velkolepým životem.

Nahrávka se do země dostala někdy v první polovině sedmdesátých let 20. století a začala být různými formami osobní distribuce po stovkách šířena prostřednictvím pirátských kopií. A spolu s nahrávkou se v této apartheidem od světa oddělené zemi začal rodit mýtus o tajemném Sugar Manovi a jeho údajné sebevraždě přímo na pódiu. Songy z alba Cold Fact se postupně staly životním soundtrackem mnoha mladých bílých Jihoafričanů a skladba I Wonder generačním protestsongem proti místnímu segregačnímu establishmentu.

Malik Bendjelloul ve svém dokumentu postupně vypráví, jak došlo k bodu obratu. Paradoxů na cestě příběhem přitom jenom přibývá. O Sugar Manovi v JAR nikdo nic neví, vinylová deska neobsahovala téměř žádné údaje. Dokonce ani napůl ilegální a přesto formální vydavatelé jeho alb o interpretovi nemají žádné další informace. Pak se ale na scéně objeví dva hudební nadšenci, kteří se rozhodnou vypátrat, jak Rodriguez ve skutečnosti zemřel. Ocitáme se v polovině devadesátých let. Internet je v samotném zárodku a Google neexistuje, takže každý, kdo nemá profesionální praxi v hledání, žije ve zlaté době nevědomosti.

V dokumentu postupně zazní všechny Rodriguezovy klíčové hity. Režisér však výborně pracuje i s příběhem. Skvěle dávkuje postupné odkrývání nových a nových zjištění, takže se celý příběh odvíjí jako napínavá muzikantská detektivka. Před kamerou postupně vystupují pamětníci, sousedé, Rodriguezovi spolupracovníci, lidé z hudebního průmyslu, dělníci, rodinní příslušníci a nakonec i sám Rodriguez, který byl nakonec úspěšně vypátrán. Film vrcholí triumfálním příchodem skromného krále do Jihoafrické republiky, kde absolvuje sérii vyprodaných koncertů.

Realita

Bendjelloulův snímek byl oprávněně oceněn Oscarem v kategorii Nejlepší dokumentární film roku 2013. Nic na tom nemění ani určitá černobílost příběhu, který by mohl být parafrázován jako příběh o chudém hudebníkovi a zlém světě hudebních korporací. Rodriguez si i ve filmu udrží určitou tajemnost, takže divákovi vlastně není jasné, co si o tom všem myslí. Celkově si však dokument udržuje střízlivý styl, což ani pro režiséra nemuselo být jednoduché.

Díky tomu, že součástí dokumentu je řada prostřihů na dobové záběry z období jihoafrického apartheidu a různé amatérské záběry, běžný divák si ani nevšimne občas divokých záběrů samotného režiséra. Nevadí rovněž, že v dokumentu není o Rodriguezově hudební kariéře uvedeno vše.

Film primárně dokumentuje okolnosti jeho úspěchu v JAR. Velký úspěch desky Cold Fact v Austrálii v polovině sedmdesátých let a na ně navazující úspěšné koncerty by nicméně alespoň několika větami mohly být zmíněny, stejně jako Rodriguezovo absolutorium vysoké školy v roce 1981. Titul bakaláře filozofie ovšem nezapadá do obrazu pošmourného Detroitu a vyžadoval by další odbočky a vysvětlování, takže z vyprávění logicky vypadl.

To jsou však jen drobná zjednodušení, přirozená ve vyprávění jakéhokoli příběhu. A tento je rozhodně pravdivý nejen ve svém jádru, ale i v celku. V USA byl Rodriguez zcela neznámý, v JAR se z něj stala hudební ikona. Je to navíc příběh mimořádně optimistický. Pátrání po Sugar Manovi je také fascinujícím příběhem o nevypočitatelnosti lidské slávy.




›› Začátek článku