rešerše webu







30.9.2014, ToSiPiš.cz: HOMEJaroslav FoglarAkce a události

Hanzelka a Zikmund

Miroslav Zikmund je člověk z jiného světa. Snílek narozený v roce 1919, který si ještě stihl splnit velkou část svých cestovatelských snů. Dokument o jeho životě je nutně nejen vzpomínkou na společné cesty s Jiřím Hanzelkou, ale i kronikou překotného politického vývoje 20. století.

Recenze filmu | Století Miroslava Zikmunda. Režie: Petr Horký. ČR, 2014, 97 minut.

Dokument Petra Horkého sleduje dvě dějové linky: Události související s cestami H + Z a samostatně i Zikmundovy vnitřní postoje. Především první polovina filmu je naplněna vzrušením, cestami po Africe a návratem do Československa. Že se do časově omezeného dokumentu nevešly detailnější informace z první cesty (Jižní Amerika zůstala prakticky stranou zájmu) nelze dokumentaristům zazlívat. Toto období života obou cestovatelů bylo doslova napěchované událostmi.

Druhá polovina dokumentu je zákonitě pomalejší. Zvláště období normalizace, kdy už oba dobrodruzi nemohli cestovat, nabízí různé sondy do Zikmundova vnitřního života. Po mohutném náporu exotiky už normalizační šeď samozřejmě nepůsobí tak strhujícím dojmem. Stárnoucí Hanzelka byl důsledkem složité finanční situace donucen přijmout místo zahradníka v Petřínských sadech, analytický Zikmund měl spoustu času na upořádání osobního archivu a také na genealogické bádání svého rodu.

Pohled do nitra Miroslava Zikmunda

Právě v druhé polovině filmu se výrazně prosazuje ponor do Zikmundova nitra. Pro fanouška může být i smutným odhalením. Divák si uvědomí, že stejně jako v případě cestovatele Thora Heyerdahla, dosáhl i Zikmund k naplnění svých snů důsledkem sebestřednosti a egoismu, jak to připomínají i jiní recenzenti. Dlouholeté odloučení rodinným vztahům nepřálo. S manželkou se rozvedl, introvertní syn s k otci i ke světu složitě hledá cestu dodnes.




Zvláštní vyhraněná naivita neopustila Zikmunda v pohledu na politické otázky. Pro odsunuté české Němce má pouze slova odsudků. Neváhá si vypomáhat politickými hesly německých separatistů [hájit legitimitu odsunu německého živlu heslem „Chceme domů do Říše!“ – „Tak mají, co chtěli (MZ)“ má přitom stejnou argumentační sílu, jako kdyby někdo celý český národ odsoudil na základě propagandistického hesla „Se Sovětským svazem na věčné časy.“]. Svůj vstup do komunistické strany naopak Zikmund naopak hájí naivitou, byť do KSČ vstoupil ve 44 letech.

Mnoho let usiloval o nahlédnutí do spisů, které na něj vedla Státní bezpečnost. Když se mi to s pomocí režiséra podaří, je zklamán a přiznává, že to neměl dělat. V záznamech podle všeho našel řadu osob ze svého okolí, které nyní patrně považuje za udavače.

Století Miroslava Zikmunda je však i poctou čítankovému kamarádství, které si Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund udržovali. Vzájemně se na společných cestách podporovali, neb rychle pochopili, že musí činit vzájemné kompromisy. Spoléhali jeden a druhého, díky čemuž mohli prožít, to co společně prožili. Rovným dílem si rozdělovali autorství. Honoráře šly na společný bankovní účet, bez ohledu na to, kdo dal do nějaké publikace více, nebo méně. Takové přátelství naplněné úctou je dnes něčím téměř neuvěřitelným.

Pohled do Století Miroslava Zikmunda určitě stojí za to. Jak z hlediska faktografického, tak i z hlediska psychologického. Režisér, ač Zikmundův velký příznivce, ukazuje divákům hlavního aktéra z masa a kostí. – Chybujícího, vyhraněného, uzavřeného, egocentrického a zároveň vřelého a pochybujícího. V určitém ohledu také jako posla z doby, která byla přeci jen přehlednější, než doba současná.

Pohled cestovatele: Dnešní svět je jiný

Jaký je dnešní svět ve srovnání s tím, jak ho na svých cestách v padesátých letech zažívali Hanzelka a Zikmund, se ostatně ten druhý nedávno opakovaně vyjádřil pro server iDnes.cz. Jaký tedy tehdejší svět byl?

„Lepší!“, říká Zikmund a vysvětluje „Neříkám to proto, že člověk rád vzpomíná na své mládí. To ne. Zažili jsme koloniální Afriku. Ale na rozdíl ode dneška tam byl klid a mír. Mimochodem, tu naši trasu dneska nemůže nikdo zopakovat. V Alžírsku řežou hlavy, v Somálsku a jižním Súdánu jsou války.“

A dnešní svět je jaký? „Nebezpečnější,“ trvá i po čase Zikmund na svém. „Kamarád mi vyprávěl, jak jel přes Tibet, hledal stopy po Hedvábné stezce. Procházel místa, kudy se čínské hedvábí pašovalo do Palmyry. Viděl Everest ze severu, úplná nádhera. Pak ale v Urumči spatřil čtyři Číňany stát zády k sobě, každý měl v ruce připravenou pušku a byl ochotný vystřelit na kohokoli, kdo by chtěl vyjádřit něco proti čínské vládě. Tatatata – hned by to pokropili. Tohle za našich časů nebylo. Jen si to vezměte, my jsme prožili koloniální Afriku, byl klid. Byli jsme v Italy ovládaném Somálsku. Italové, stejně jako další koloniální mocnosti, si nemohli dovolit boje mezi jednotlivými kmeny. Postarali se o pořádek. Schválně zkuste jet do Somálska dneska, jestli se vrátíte živý!“






›› Zpět