rešerše webu







6.2.2014, ToSiPiš.cz: HOMERozvoj osobnostiOsobní růst

Několik příjemných variací na poklid v úzkém rodinném kruhu, zdařilé žánrové obrázky z Březnice u Příbrami, ale také dlouhá sada studijních portrétů umělcovy vlastní hlavy. Takový otisk vám ve vaší vlastní hlavě zřejmě zanechá cenná výstava, věnovaná dlouhodobě opomíjenému impresionistovi Ludvíku Kubovi.

Ludvík Kuba

Recenze výstavy | Ludvík Kuba / Poslední impresionista. 29. 11. 2013–6. 4. 2014. Kurátorka výstavy Veronika Hulíková. Národní galerie. Salmovský palác – Hradčanské náměstí, Praha 1.

Barevná skvrna na plátně

Ludvík Kuba (1863–1956) šel původně směrem hudebního vzdělávání. Postupně se naučil hrát na housle, klavír, varhany a další hudební nástroje. Posléze ho však umělecké zájmy odvály k pedagogice a od ní byl už v Kubově případě už jen malý krok k slovanské etnografii.

Folkloristika nakonec zvítězila a pod vlivem tehdejších všeslovanských nálad začal i Kuba cestovat po Lužici, Haliči, Bosně, Hercegovině a dalších místech se slovanským obyvatelstvem, které studoval. Dodnes je ostatně nejvíce znám právě jako slovanský etnograf. Jeho národopisné zážitky se odrážejí i v některých jeho pozdějších malířských dílech a svým způsobem ovlivnily vlastně celou Kubovu malířskou tvorbu.

Ludvík Kuba

Malířské techniky Ludvík Kuba od konce osmdesátých let 19. století studoval nejprve v Praze, později v Paříži, Mnichově a ve Vídni. Mezitím byl prakticky pořád na cestách. V Praze žil s rodinou trvale až od roku 1911. Pro neshody se Spolkem výtvarných umělců Mánes (SVU Mánes) byl však mezi umělci všechno možné, jen ne respektovaným umělcem. Právě naopak. Umělecká veřejnost ho po dlouho dobu považovala za amatérského malíře, který tvoří pro vlastní potřebu ve svém volném čase, případně jako etnografický dokumentarista. Kuba byl totiž nadále velice činný v oblasti slovanské etnografie a během let vydal v tomto oboru řadu knižních publikací.

Nenápadný malíř – zapomenutý impresionista

Osa malířova života určovala jeho tvorbu. Pravidelně maloval rodinu – často právě při pobytech u tchána Jouji v Březnici u Příbrami – manželku i malého syna. Pak také všední život na venkově či nejrůznější zahrady. Výrazný lesk svých barev komentoval údajně slovy, že ‚hlavní roli má na plátně hrát barevná skvrna‘. Dojmové obrázky s výraznou atmosférou osobitého impresionismu nejednou ostře kontrastují s okamžiky jejich vzniku (první a posléze i druhá světová válka).

Jak už bylo zmíněno v úvodu, výstava Národní galerie zaujme nebývale velkým počtem obrazů se studiemi malířovy hlavy a obličeje (okolo padesáti kusů!). Kuba ovšem odmítal jakýkoli narcisismus. S ohledem na to, že jako znevažovaný malíř tvořil prakticky „do šuplíku“, vysvětloval, že se stále jen učí malovat a sám sobě je prostě jen trpělivým modelem. Druhý tak trpělivý, který je kdykoli k dispozici, by prý bylo těžké hledat.

Tedy budiž. Byť autoportréty na výstavě svým počtem převažují, laické návštěvníky zřejmě nejvíce zasáhnou Kubovy realisticko-impresionistické zahrady. Už kvůli nim si totiž Ludvík Kuba postavení znovuobjeveného českého impresionisty opravdu zaslouží.






›› Zpět