rešerše webu







16.9.2013, ToSiPiš.cz: HOMERozvoj osobnostiVýzkum, analýzy

Jan Kameníček není jen generálním ředitelem HP Vaše literatura

Snad až příliš zdánlivě zbytečným dojmem působí navenek obálka knižního rozhovoru Jiřího Lojína s českým spisovatelem Janem Kameníčkem. Přitom se za ní skrývá kniha, která je cennou výpovědí o spisovatelském řemesle. Číst by ji měl každý, kdo se zajímá o tvůrčí psaní nebo moderní českou literaturu. Zdánlivé zbytečnosti vyšly před několika málo dny.

Recenze knihy | Jan Kameníček – Jiří Lojín: Zdánlivé zbytečnosti. Powerprint, Praha 2013, s. 190.

Zdánlivé zbytečnosti jsou jednou z mála publikací, jejichž prostřednictvím se zavedený autor svým čtenářům svěřuje se svými tvůrčími procesy. Zbystřit by proto měl každý, kdo se snaží psát, nebo touží být spisovatelem. Spisovatel Jan Kameníček a redaktor Jiří Lojín na stránkách knihy rozebírají techniky psaní a vlastní potřebu psaní, stavbu dialogu i monologu. S rozborem postupů, jak napsat povídku nebo rozhlasovou hru, je spojeno i několik pracovních ukázek textů v různé fázi vývoje, takže si čtenář může udělat bližší představu o stavbě textu a jeho postupném formování. Jak totiž říkají všichni velcí autoři: Stát se spisovatelem, to znamená hodně přepisovat.

Spisovatelem okolnostem i rodině navzdory

Jan Kameníček pochází z rodiny s bohatou kulturní a vůbec tvůrčí tradicí. Z matčiny strany teta editorka Marie Petelová. Z otcovy strany teta překladatelka Eva Horlivá. A z téže strany samozřejmě slavná teta Marie Fantová, česká novinářka a překladatelka, legendární pod pseudonymem Ma-Fa. K tomu dědečkův bratr filozof Vladimír Hoppe nebo strýc JUDr. Jiří Hoppe, právník, amatérský hudebník, violista, propagátor hudby. – To už se zdá, že mapovat Kameníčkovo příbuzenstvo je čtení malé encyklopedie. Sám spisovatel se přitom svou rodinou nijak nechlubí. Zmiňuje ji pouze letmo, s ohledem na souvislosti, které ho v mládí formovaly. Případně s ohledem na to, jak mu rodinné okolnosti život i trochu komplikovaly.

Zvlášť technokratický odkaz některých příbuzných. Třeba prastrýc z otcovy strany Josef Fanta, slavný český secesní architekt, autor budovy dnešního Hlavního nádraží v Praze nebo sídla Ministerstva průmyslu a obchodu v Praze Na Františku. I mladého Kameníčka rodiče přesvědčovali o výhodách studia architektury. A ve hře nebyla jen aura secesního génia Fanty. Byli to přeci Kameníčkové! Stavitelství a technické disciplíny jako by byly zakódovány v jejich příjmení. Strýc Jiří Kameníček, komunisty vyvlastněný majitel fabriky specializované na obráběcí stroje, soustruhy, vrtačky a brusky (Pozdější TOS Hostivař.) A pak jeho syn Jiří Kameníček, spisovatelův bratranec. Povolání? Samozřejmě architekt.

Jiří Lojín a Jan Kameníček

Právě kvůli tradici všech těch techniků a architektů musel i mladý Jan na přání rodičů začít studovat stavební průmyslovku. Nic nepomohly touhy táhnoucí ho k múzám hudebním a literárním. Hudbu mohl studovat takříkajíc za odměnu na soukromých hodinách ve volném čase. Konzervatoř si mohl dopřát až po maturitě na průmyslovce. Hru na violoncello nakonec vystudoval. Profesionální hraní však ze zdravotních důvodů nemělo dlouhého trvání. Co bude dál? Snad rodičům nezůstane věčně na krku?

Jak se žije spisovateli na volné noze

Se Svatoslavem Gosmanem, kamarádem z konzervatoře, začali psát životopisné hry o skladatelích. A měli úspěch! V jejich rozhlasových hrách se vystřídala celá plejáda tehdejších předních českých herců. Na životopisné hry navázali dalšími rozhlasovými projekty. Nakonec se z toho stala dlouhodobá spolupráce, spojená i s krátkým zaměstnaneckým poměrem přímo v budově rozhlasu. Souběžně s tím se samozřejmě objevily i tlaky k úlitbám socialistickému režimu. Takže rychle pryč, zpátky do svobodného povolání, které Jan Kameníček už nikdy neopustil.

Postupně začal psát i povídky. Ve Zdánlivých zbytečnostech ostatně zajímavě popisuje, jaký je rozdíl mezi psaním povídek a psaním pro rozhlas. Vzpomíná, jak fungovala práce na rozhlasové hře. Někdy s různými detaily, jindy jen v hlavních obrysech. A pak přišly na řadu knihy. Zpočátku samizdaty, později rukopisy přijaté na milost státním nakladatelstvím… Když na to Kameníček vzpomíná, automaticky začíná popisovat i spisovatelské řemeslo. – Jak vůbec psát knihy, jak postavit první větu a jak jí přepracovat. Jak rozpracovat námět. A vždy jsou to zkušenosti z praxe, podpořené dlouholetou erudicí a osobním hledáním.

Až budou knihu Zdánlivé zbytečnosti číst mladí autoři, právě tyto oddíly pro ně budou nejzajímavější. – Jak tvoří pan autor. Jak hledá, tápe, nalézá… Jednou s pomocí rešerše, jindy díky vycvičené fantazii. – A jak to může být i pro profesionála psychicky a fyzicky vyčerpávající. Součástí knihy je ostatně řada pracovních textů, s jejichž pomocí lze literární tvorbu lépe pochopit. Kameníčkovy komentáře pomáhají s orientací. Co kde chybí, co by mohlo být lepší, co je v textu zbytečně…

Vzpomínky i spisovatelská doporučení

Jiný velký přínos Zdánlivých zbytečností je ukryt ve vzpomínkách na umělecký svět politicky zakonzervovaného Československa sedmdesátých a osmdesátých let. Kolik jen zajímavých osobností se v Kameníčkově knize mihne. Některým je věnována výraznější pozornost. Například Ladislav Fuks, český prozaik. Na dveřích svého bytu neměl žádnou vizitku. Na omlšelém zvonku místo jména stálo jen „Přítel“. – Stylizovanější obraz si pro normalizační Československo snad ani nelze představit.

Prostor v Kameníčkově bilanční knize samozřejmě dostává i Franz Kafka (vždyť Kameníček je přední český spisovatel kafkovského typu) a samozřejmě také František Kautman. A s tím vším nějak souvisí i hledání duchovních souvislostí a potřeba duchovního zakotvení. Především to biblické, nikoli formální církevní.

Primárním účelem Zdánlivých zbytečností je však snaha pomoci novým tvůrcům. Těm Jan Kameníček věnuje celou řadu zdánlivě zbytečných doporučení. Zdánlivé zbytečnosti jsou cennými postřehy zkušeného literáta, jakých v českém prostředí není mnoho. Svůj hlavní úmysl oba autoři knihy ani nezakrývají: „Pokud kniha vyprovokuje několik čtenářů k pokusu o vlastní tvorbu, splnila svůj účel.“

Až knihu dočtete, na dlouho ji asi neodložíte. Jako inspirace se vám bude opakovaně hodit.




›› Zpět