rešerše webu







13.12.2012, ToSiPiš.cz: HOMEabcPřírody.czPříroda, cestování

Kdo je pánem domu? Chovatel, nebo jeho domácí mazlíček. Autorka poctivě a vtipně popisuje své vlastní peripetie s původně odmítavým postojem, který se postupně změnil v neplánované shromažďování domácích zvířátek. Pro malou dceru, která toužila po pejskovi k mazlení, postupně pořizovala náhradní zvěřinec v podobě akvarijních rybiček, morčat, pak přišly na řadu činčily, králíci a v průběhu toho samozřejmě i několik psů a koček. Nejprve na komunistickém sídlišti v Mostě, později v malém rodinném domku.

Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele. Další humorná kniha téže autorky se jmenuje Naše patálie a lapálie.





A další ukázka z knihy:

[…]

Jednou v pátek ráno, kdy se nejvíc chvátalo do škol a do práce, přiběhla vyděšená nejmladší dcera, ať se jdu honem podívat k ní do pokojíčku, že je tam nějaká krev. Té by se ale nedořezal ve mně.

Zpod psacího stolu na mě vyjuklo čerstvě narozené mládě. Čas na nic nebyl, dala jsem mládě do terária a odjela do práce. Celý den jsem byla napjatá, jestli přežilo. Večer jsem zjistila, že nejen přežilo, ale je čiperné a jako kdysi morčata, zcela hotové. Vidící, chlupaté, běhací a navíc skákací.

Po třech týdnech uměla Foxinka vyskočit za maminkou a dělaly neplechu ve dvou.

„Tak konec holky,“ řekla jsem jim. A obětovala jeden dětský šatník, ze kterého manžel vyrobil voliéru. Ani moc nenadával. Nutno podotknout, že od těch dob uplynulo již patnáct let a šatník jako voliéra slouží pořád, protože několikero dalších potomků a pro oživení krve i nepříbuzných činčil máme dodnes. S již zpacifikovanými činčilami bylo mnohem lehčí pořízení.

Dnes je vše popsáno v chytrých knížkách nebo na internetu, ale naše první zkušenosti s nimi byly stylem pokus-omyl. V obchodě, kde Honzík Čikinu koupil, byla ve skupině jiných činčil, a protože činčila je březí asi čtyři měsíce, porodila až u nás. Protože jsem vedla dětské oddělení knihovny, mívala jsem někdy i několikrát v týdnu během dopoledne na návštěvě různé třídy ze škol a děti z mateřinek. Připravovala jsem pro ně programy se soutěžemi a vyprávěním, doprovázené ukázkami knih a různými zajímavostmi.

Těm nejmenším jsem hrávala s maňáskem Kašpárka. Tomu jsem sehnala a přišila i skutečnou rolničku, aby pěkně cinkal. Tak se mi mnohem lépe s těmi malými povídalo. On si také mohl dovolit je napomenout a vůbec jim povídat i nepříjemné věci, jako třeba nepěkné chování dětí doma k hračkám, ke knížkám, zvířatům, sourozencům, rodičům nebo ke kamarádům. Jednou jsem si připravila vyprávění o medvědech a chtěla mít pro každé dítě plyšového medvěda. I kolegyně musely doma hrábnout do svých zásob. Ale nejméně třicet medvědů se sešlo, a tak mohlo každé dítě jednoho během pohádek a povídání chovat.

[…]

Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele. Další humorná kniha téže autorky se jmenuje Naše patálie a lapálie.


›› Zpět