rešerše webu







12.12.2012, ToSiPiš.cz: HOMERozvoj osobnostiAkce a události

Co se může pokazit, to se zaručeně pokazí. Říká se tomu zákon schválností nebo taky Murphyho zákony. Jarmila Křížová ve své nové humoristické knize popsala řadu případů přesně něčeho takového. Její kniha popisuje lapálie i patálie její i její rodiny. Ona sama říká: „Budu ráda, když vám moje knížka pomůže získat nadhled nad vlastními patáliemi a lapáliemi. A nebo se při jejím čtení alespoň pobavíte na cizí účet.“

Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele. Autorka už vydala úspěšnou knihu Do bytu psa nechci!





A další ukázka z knihy:

[…]

Velkou podívanou – a na tu se scházelo skoro celé městečko večer na náměstí – bylo každoroční vystoupení provazolezecké a artistické rodiny Třísků. Vše začínalo ukotvením vysokánské tyče a pak nižších nosných konstrukcí, mezi nimiž napnuli lano, samozřejmě za veliké pozornosti hlavně nás, dětí. Lítali jsme obhlížet, kterak a co staví, a nemohli se dočkat představení. Když večer, jen s namířeným reflektorem do výšin, akrobat na vrcholu té tyče, bez jakéhokoliv jištění, předváděl všelijaké stojky, přemety, obraty, a tyč se navíc hrůzostrašně vykláněla, tajil se nám dech. Pak následovalo vystoupení provazolezců. Nejen přechody přes lano se zavázanýma očima, ale také přejezdy na kole a různé artistické kousky a žádná záchranná síť… Že je dlažba náměstí hodně tvrdá, jsem měla možnost vyzkoušet si mnohokrát. Často jsme se honili po okrajích kašny, ve které však nebyla voda a občas končily tyto hrátky celkem neřízeným pádem dovnitř nebo na dlažbu náměstí.

Takže inspirace je tu… Uspořádáme pro celou ulici cirkusové představení, usnesla se naše osmičlenná dětská parta. V zájmu celku jsem byla schopná se zapřít a před očekávaným obecenstvem vystoupit. Ježdění s maringot-kami se nám stalo životním cílem, a dokonce jsme plánovaly, která s kterým hochem bude v maringotce bydlet. Kluci prý ale budou provozovat kolotoče a houpačky. Kdežto my s Jířou jsme už od spatření prvního artisty v životě, zkoušely stojky, mosty a hvězdy. Teď už jsme ale i soutěžily, která se na rukou udrží déle, která udělá po rukou víc kroků, která se rychleji z mostu zase postaví, i ten jsme prováděly ze stoje. Jiřka dokonce uměla prostrčit hlavu v mostu mezi nohama – prostě malá hadí žena. Musím přiznat, že byla lepší, ale v tomto oboru jsem ani já nebyla úplné dřevo. Na nedalekém trubkovém zábradlí pak různé výmyky, kotrmelce dopředu i dozadu a taky chůzi po něm a různé „rádoby ladné“ poskoky. Taky jsme spolu secvičily akrobatické číslo ve dvojici, a když jsem nedávno zahlédla, s čím dobyli dva chlapíci mety nejvyšší v soutěži „Československo má talent“, viděla jsem v duchu taky nás dvě a moc jsem jim to přála. My samozřejmě došly sotva na práh tohoto umění, však nám bylo nějakých šest a sedm, ale stojku, kdy já vleže na zádech držela její ramena a ona moje kolena, sestra dokázala udělat a já ji udržet.

Vrcholem mělo být naše číslo, které bych dnes nazvala „zimující netopýr“. Pověšené za jednu nohu hlavou dolů, od vysokého trámu chatrného altánu, který se měl stát součástí arény. Že nám provaz nohu škrtí (a tím ucpal přívod krve do hlavy), jsme zjistily hned po prvním zavěšení. Ne že bychom to řešily takhle učeně, ale prostě nedalo se dýchat, a toho si všimne i dítě. Při tomto nácviku musela asistovat celá parta, jinak bychom se samy nahoru nepověsily. To by bylo jako v pohádce Josefa Čapka „Jak si pejsek a kočička myli podlahu“. Tam mně totiž už odmala vrtalo hlavou, jak prováděli to své sušení. Protože v knížce je napsáno, že nejdřív pověsil pejsek kočičku, ta potom slezla a pověsila pejska (pak ještě jednou obráceně), načež to klidně pokračuje: „Tak tam oba pěkně viseli…“

[…]

Další informace o knize najdete na stránkách nakladatele. Autorka už vydala úspěšnou knihu Do bytu psa nechci!


›› Zpět